Expedice Atacama

19.03.2018

Martin Pesler

Ve střední Evropě panuje zimní počasí, tak proč si neodskočit na jižní polokouli do plného léta a typicky letních teplot. Odlétáme do Chile a po přesunu do Arici na severu Chile se aklimatizujeme na zdejší třicetistupňové teploty. Prohlédneme si a zároveň vystoupáme na útes El Chorro, odkud je nádherný výhled na město, rozbouřený Pacifik, palmy. Město obklopuje poušť, zeleň je pouze v údolí říček, kde jsou zavodňovací kanály. Následuje přesun do hor do městečka Putre asi 3500 metrů vysoko. Zde už je přeci daleko více zeleně a je tu možnost dalších výletů.

Domlouváme se hned na další den zkusit aklimatizační výstup na vrchol Cerro Colorada ve výšce cca 5020 m. Ráno dohodnutým autem jedeme k termálům Baňos, odkud zahajujeme výstup. Poměrně dlouho stoupáme nezáživným údolím, pěšina se střídavě ztrácí a objevuje a my dáváme pozor, abychom nešlápli na zakrslé kaktusy. Některé kameny jsou porostlé nádhernými mechy. Následuje výstup korytem potoka, zpestřené občasnými vodopádky. Čas letí, výhledy na zasněžené pětitisícovky se zvolna halí do mraků. Výše už jen krok sun krok, plíce evidentně nestíhají a navíc mám hlad. Ráno jsem se nějak zapomněl nasnídat, respektive nebylo co. Obchod byl ráno zavřený, takže snídani nutno kupovat den předem. Takže dochází síla a navíc závěrečný úsek k vrcholu je sakra strmý. Před námi jsou dva z výpravy a těm se vrcholu podaří dosáhnout. Já s kamarádem nakonec točíme asi 4850 metrů vysoko, Vrchol je už v černých mracích, a tak chybí i morál. Navíc jsme ještě včera byli u moře v nulové nadmořské výšce, takže to nebereme jako neúspěch. Při sestupu samozřejmě začne pršet a než se dostaneme kmalým Baňos, tak přestane. Na závěr si dopřejeme koupel v termálku. Nádherné zakončení túry!

Počasí nám v podstatě moc nedovolí absolvovat naplánovaný trek v národním parku Lauca, neboť každé odpoledne - v podstatě už v poledních hodinách - začíná pršet a vydatně prší celé odpoledne. Alespoň tedy dvěma auty vyrazíme pod nádherný šestitisícový kopec Parinacota a k jezeru Chungará, kde jsou vidět plameňáci. Z ranních mlh vystupuje impozantní sopka, je celá zasněžená čerstvým sněhem a je jasné, že na výstupy na vyšší vrcholy můžeme zapomenout. Chvíli pozorujeme plameňáky sbírající v jezeře potravu, na břehu se spokojeně popásají lamy. Typická jihoamerická idylka.

V další den následuje přesun do typicky pouštního městečka San Pedro de Atacama. V jeho okolí je mnoho zajímavých turistických cílů - jak skalní oblasti, tak i gejzíry a projevy vulkanické činnosti. Brzy ráno jedeme na geotermální pole El Tatio asi ve čtyřtisícové výšce. Ráno je to tu krásně kontrastní, všude to tu bublá, syčí a stříká, k modrému nebi stoupá plno páry. Jsou tu gejzíry, fumaroly, bublá tu bahýnko a vše hýří různými barvami. Nad tím vším impozantní zasněžené hory. Takový Island v malém.

Další nádherná lokalita je nedaleké Valle de la Luna. Sem se pro změnu jezdí v pozdním odpoledni a na západy slunce, kdy se skalní útvary, strže a písek barví do červenavých a růžových odstínů. Nejdřív si zde prolezeme solnou jeskyní, sůl je zde vidět v mnoha podobách. Při pohledu zdálky je snadno zaměnitelná s popraškem sněhu. Ale to je klam. Vše je sůl. Skály po celodenní sluneční koupeli žhnou jako dobře rozžhavená kamínka. Slunce zvolna zapadá a my s úžasem sledujeme barevné divadlo v přímém přenosu a s úžasem sledujeme toto přírodní kouzelné divadlo na jedné z vyhlídek. Nádhera, představení se opakuje každý večer.

Dalším tahákem programu je vícedenní trip do Bolívie na Salar de Uyuni. Brzy ráno mikrobusem vyrážíme směr bolívijská hranice, silnice je přes noc uzavřená závorou a po jejím otevření se stává závodní dráhou v běžném provozu, kdo bude dříve na hranicích. Řidič řeže zatáčky jako šílený. Předjíždí jedno auto za druhým, abychom o kousek dál jeli dlouhé minuty za dvěma vzájemně se předjíždějícími kamiony. Najednou je vlevo kousek odstavné štěrkové plochy, řidič tam rychle přejede a po štěrku předjíždí oba souběžně jedoucí kamiony. Na silnici najede těsně před koncem svodidel z druhé strany. Tentokrát jsme přežili. O kousek dál míjíme jako memento nezvládnuté jízdy ohořelý autobus. Na hranicích pak přesedáme do džípů a jedeme dál.

Zastávka u jezera s majestátní sopkou Licancaburem, tam by to už teď asi šlo. My přes několik dalších zastávek pokračujeme k jezeru Lago Colorado, kde jednak vidíme lamy, ale hlavně v jezeře v místech, kde vyvěrají termální prameny, jsou obrovská hejna plameňáků. Jezero je tak růžové nejen od sedimentů. Ohromně rozlehlými náhorními pláněmi pokračujeme dál, vyjíždíme téměř do pěti tisíc. V pustině jsou jednak nádherné skalní útvary, ale také nejvýše položené nevelké geotermální pole na světě Maňana de Sol. Nevelký gejzír prskající bahno, malé fumaroly, různé odstíny šedé, o kus dál i červená. Následují opět různé skalní útvary, až se dostaneme do městečka Uyuni. Před ním je známou a častou zastávkou hřbitov vlaků, kdy nepoužívané parní lokomotivy a vagony byly odvezeny do pouště a zanechány zubu času a všudypřítomnému písku.

Další den již následuje vlastní Salar, největší solná pláň na světě o rozloze Libanonu. Místo do nekonečna se táhnoucích bílých solných šestiúhelníků. Nás však čeká zaplavená pláň, s nekonečnou řadou možností optických klamů. Vjíždíme do vody. Hloubka je asi třicet centimetrů vody Jedeme pomalu dlouhé kilometry. Pak vystupujeme bosí a brodíme se jezerem. Nevšední zážitek. V dáli jsou opět vidět zasněžené vrcholy, v jezeře se sráží krystaly soli. Zkoušíme různé fotky, ale nejsme profesionálové. Další den již následuje cesta na hranice, opět cestou skalní útvary a vyhlídka na lehce kouřící sopku s krkolomným názvem Ollague. Pak čekáme na hranicích opět na mikrobus a i když je jiný řidič, tak je jízda možná ještě divočejší. Jen s tím rozdílem, že není téměř provoz a tak se divoce nepředjíždí.

Na závěr programu se ještě domluvíme a sjedeme do přístavního Valparaísa, nádherného města na pobřeží Pacifiku. Ve městě jsou krásné typické malé barevné domečky, velice často zdobené na omítkách uměleckými grafity. Jezdí tu staré trolejbusy a fungují četné staré lanovky. Jednou z nich vyjedeme o kousek výše, je to tu pěkně strmé. Pak procházíme staré přístavní uličky, strmě v kopcích rozložené nad přístavem. A pak už jen dlouhá cesta domů do mrazem sevřené střední Evropy. Ještě dlouho po návratu zůstáváme plní zážitků, ale zároveň si uvědomujeme, že můžeme být rádi, že jsme z tak krásné a různorodé země, kde je na malé ploše rozeseto plno různých zajímavostí, památek, lesů, luk i polí, jak by napsal klasik.